Víťa v Nepálu
Nepál 2017
V roce 2014 jsme byli s Barčou poprvé v Nepálu a vrátili se oba nadšení. Himaláje jsou nádherné, Nepálci vstřícní, příroda úžasná. Netušili jsme, že se
hned
po 3 letech vrátíme: při letním plánování vandru do Ekvádoru jsme s třemi kamarády narychlo změnili cíl a koupili na listopad (1.
–24.) letenky přes Dubaj do
Káthmándú.
Bylo nás 5: já s Barčou, další pár a kámoška, takže převaha holek.
***
Po příletu jsme se hned vydali na začátek méně známého treku Manaslu circuit (osmá nejvyšší hora světa). Úřady vyžadují, aby na něm turisty doprovázel místní průvodce, tak jsme si jednoho domluvili (jmenoval se Višnu, jako ten bůh) a další den brzy ráno jsme vyrazili autobusem na začátek treku.
Jízda autobusem v Nepálu je doslova otřesný zážitek. Na nohy i na hlavu tam je málo místa, ani Nepálci, kteří jsou o hlavu menší jak průměrný Čech, se tam nemůžou pohodlně vměstnat. K tomu asfalt je jen na pár největších cestách a to ještě v šířce jednoho pruhu. Zbytek je v lepším případě makadam, jinak jsou všude výmoly, kameny a prach – hodně prachu. Doprava je značně chaotická, ale neviděli jsme ani jednu bouračku.
Na treky v Himalájích si člověk nemusí nosit stan ani jídlo, protože se spí v místních ubytovnách a všude vaří teplé jídlo. Turisté si přesto berou nosiče, kteří tahají až 40 kg a chodí jenom v žabkách. My jsme zvyklí si nosit vše na vlastních zádech, tak jsme měli jenom toho průvodce, který nám domlouval jídlo a ubytování. Pro představu, já měl asi 20kg batoh plus asi 8 kg fotovýbavy, holky měly batohy přes 10 kg.
Cena za ubytování je většinou nízká (asi 50 Kč na osobu a noc), ale s nadmořskou výškou roste, stejně jako cena jídla. Zatímco v údolí si můžete vybírat i pizzu a jarní závitky, nad 3 000 m už se jí hlavně smažená rýže (s vajíčkem, sýrem, zeleninou), smažené nudle, případně tradiční dal bhat: rýže s čočkovou polévkou. Bývá dražší, ale zase si můžete přidávat dokud můžete. V Nepálu se říká: "Dal bhat power 24 hours".
Denně se chodí asi 6–8hodinové etapy, různě náročné, podle profilu trasy. V roce 2015 stihlo Nepál silné zemětřesení, které poničilo památky v městech i už tak dost chabou infrastrukturu v horách: řada cest byla stržena a aktuálně se budují nové. Někdy je tedy nutné obcházet údolí, což trasy značně protáhne.
Vychází se z výšky asi 1 000 m. n. m. Cesta plynule stoupá a po pár dnech je člověk v 3 000 m. n. m., kde začíná pociťovat výšku. Je potřeba dobře se aklimatizovat: většina problémů v horách je způsobená právě výškovou nemocí. Stačí pomalu stoupat (ne víc jak 1 000 metrů za den) a dělat výlety do vyšší nadmořské výšky, než ve které se ten den spí. Jakmile se příznaky zhorší, musí se bezpodmínečně dolů s kopce, nic jiného nemá smysl.
Jeden den ve vesničce Samagaun (3 500 m. n. m.) byl odpočinkový a aklimatizační. Když vidíte, jak první ranní paprsky osvítí osmitisícovku Manaslu přímo nad vámi, tak to jsou přesně ty momenty, pro které chodíme do hor.
O 2 dny později, kdy jsme měli překonávat sedlo Larke pass (5 160 m. n. m.), nás průvodce přesvědčoval k tomu jít ho naráz z místa spaní (3 800 m. n. m.), což se nám vůbec nelíbilo. Byli jsme navíc různě nachlazení (kamarádka začala pro jistotu brát antibiotika) a tím pádem i oslabení, navíc jsme nebyli dostatečně aklimatizovaní na přechod (byli jsme den před tím jen asi 400 metrů výš), on však trval na svém. Nakonec jsme se rozhodli sedlo překonat na jeden zátah, ale netušili jsme, že to bude otřesný zážitek a že půjdeme úmorných 16 hodin od tmy do tmy.
Vyšli jsme ve 3 ráno s čelovkami. Po 4 hodinách jsme došli do místa, odkud se většinou vyráží do sedla (4 400 m. n. m.), trochu jsme se občerstvili a protože jsme pro kámošku, která už přes kašel skoro nemohla dál, nesehnali osla ani koně do sedla, pokračovali jsme pomalu dál. Vnejvyšších polohách už to šlo fakt pomalu. Krizi měli skoro všichni u záchytné boudy asi 300 výškových metrů pod sedlem. Dali jsme si tu nejdražší čaj v životě, česnekovou polévku proti příznakům výškové nemoci (nepomohla) a s přemáháním vyrazili dál. Holky byly tak zničené, že jsme jim vzali na těch 300 m vzhůru batohy.
V sedle se doporučuje být kolem poledne, my tam dorazili až ve 4, ale naštěstí bylo pěkné počasí. Udělali jsme rychle fotku a vyrazili na sestup, protože se začalo rychle ochlazovat (v noci tam mohlo být kolem minus 15 °C) a slunko zapadalo. Sestupovalo se mnohem líp i když po pěšince v suťovisku. Stejně jsme zatměli a s čelovkami šli ke dvěma světýlkům, kde jsme doufali, že přespíme. Oficiální místo na spaní bylo totiž asi ještě další 2 hodiny cesty, na což už nikdo z nás (kromě průvodce, který nás neustále popoháněl slovy „Let`s go“) neměl morál. Měli jsme štěstí, dvě světýlka byla bouda a stan s matracemi na zemi, tak jsme se v něm ubytovali, snědli dal bhat, smažené nudle a zapadli do spacáků. Byli jsme asi ve 4 000 m. n. m. a přes noc všechno, co jsme nedali do spacáků, zmrzlo na kost.
Ráno svítilo sluníčko a všechno bylo hned pozitivnější, ale na předchozí den budeme ještě dlouho vzpomínat, protože si skoro všichni šáhli na dno. Krásným údolím jsme scházeli přes několik vesniček a za 2 dny jsme došli do většího údolí, kde se napojil trek kolem Anapuren. Když jsme viděli ty zástupy turistů, tak jsme naskočili na džíp a popojeli rychle do Pokhary, druhého největšího nepálského města. Dva dny si odpočali, vyprali smradlavé hadry a vyrazili na malý ale známý trek ke krásné vyhlídce na Himaláje.
Čekala nás dvoudenní štreka do kopce po schodech. Naštěstí jsme měli stehna natrénovaná z Manaslu treku. V sedle jsme se ubytovali a další den před svítáním jsme se vydali (zase po schodech) asi 500 výškových metrů se spoustou dalších turistů na Poon Hill: vyhlášenou vyhlídku, ze které jsou vidět Anapurny, masív Dhaulagiri a v dálce taky hřeben Manaslu. Východ na tom místě je silný zážitek!
Když jsme si užili výhledy, pokračovali jsme opět několik hodin po schodech, tentokrát dolů. Kolena trpěla, ale my šli s vidinou odpočinku v Káthmándú. Jeden den trvala cesta zpět oklikou na začátek treku a odtud ještě terénním autobusem zpět do Pokhary, kde jsme přespali a brzy ráno vyrazili busem (tentokrát turistickým, takže tam bylo trochu víc místa na nohy) zpět do Káthmándú. Je to vzdálenost mezi Prahou a Brnem km, ale jede se 7 hodddddddin.
V Káthmándú jsme během 2 dní pochodili památky (stúpy, historické centrum Durbar Square, Chrám opic, staré město Bhaktapur). Mimochodem jsem zkoušel najít nějaký specializovaný obchod na badminton, ale našel jsem pouze malinký obchůdek, kde měli jenom jednu tubu péřových míčků pochybné kvality.
Z Káthmándú jsme letěli letadlem (pokochali se výhledem na večerní Himaláje) do Dubaje, kde jsme měli den na přestup. Po příletu jsme v pěti lidech jeli taxíkem blíž centru. I v noci tam bylo příjemných 25 °C. Vyhledali jsme hotel přes booking.com, ale na recepci nám řekli, že pokoj pro 5 nemají (přesto že ho nabízeli online). Tak se s nimi Barča tak dlouho hádala, až nám domluvili telefonicky náhradní ubytování v jiném hotelu. Tam když jsme přišli, hned nás odvedli do třetího hotelu, který ovšem byl čtyřhvězdičkový! Pět otrhaných smradlavých unavených turistůčekalo na luxusní recepci (kam jsme se opravdu nehodili :) a za chvíli nás ubydovali v15. patře s výhledem na mrakodrapy a zejména Burj Khalifu, nejvyšší mrakodrap na světě. Nutno podotknout, že jsme měli na střeše hotelu bazén se vstupem zdarma. Za 500 Kč na noc haluz neskutečná.
Další den jsme rychle pojezdili Dubaj metrem, viděli obrovský obchoďák Mall of Dubai, vyfotili se pod mrakodrapy, zkusili se marně dostat k moři, potili se v šíleném vedru, chladili se v klimatizovaných tunelech, navštívili čtvrť s obchůdky s kořením a doslova orientálním zbožím a vydali se zpět na letiště.
Při stoupání nad Dubají jsem se s Barčou bavil o tom, že je divný, že nám po tolika letech cestování ještě nikdy neztratili zavazadla. Hehe. Po přistání v Praze nám oznámili, že nechali značnou část zavazadel kvůli silnému protivětru v Dubaji. Údajně jich nenaložili 150 (!). Naštěstí jsme se k reklamacím zavazadel dostali jako první, tak jsme stihli bus na nádraží a v mikině (kámoši měli sandály) jenom s peněženkou a foťákem jeli nočním vlakem domů.
***
Je jen málo zemí, kde jsme byli vícekrát. Po Rumunsku, Turecku a Gruzii jsme si na seznam připsali i Nepál. Všem cestovatelům vřele doporučuji.
Vítek
Fotky z Nepálu pro zájemce: https://photos.app.goo.gl/YTXyBglYZBh569q42
